Co to hergot.. aneb když vás 'zradí' spolužáci.

4. července 2017 v 23:45 |  Téma týdne
Mít prázdniny od června do srpna je jako splněný sen. Takže pro ty, kteří teď skončili střední školu a mají úspěšně složenou maturitní zkoušku, mám jednu radu: jděte na vysokou! Sice budete mít zkouškové týdny, které jsou poměrně vyčerpávající, ale bude to stát za to, protože si vychutnáte prodloužené prázdniny. ;-)

Ale k věci: tuhle větu jsem si dneska pokládala poměrně často, kde jsem slovo "hergot" pozměňovala za sprostá slova či anglickou obměnu (všichni známe zkratku této věty: WTF), takže jsem vlastně nadávala jak špaček. Proč ale?

Před 2 týdny nám ze studijního oddělení zasílali e-maily, že si máme udělat předzápis do dalšího semestru. K e-mailu jsem se dostala až dnes, protože jsem prostě nestíhala, a uzávěrka je do 14. července. Půl obrazovky mi zabíralo pdf studijního plánu a druhou půlku internetový prohlížeč s vysokoškolským portálem STAG.
Ve chvíli, kdy jsem klikla na kolonku Předzápis, tak mi kleklo pc. Asi jsem měla hodně otevřených oken. Prostě jsem zařvala "Dop**ele" a snažila se nahodit pc zpět. Když jej nejvíc potřebuju, tak mi klekne. No chápete to?

Nicméně, po 5 minutách čekání jsem se mohla pustit zpět k práci. Po úspěšném odklikání povinných a povinně volitelných předmětů mě přepadla zvědavost, se kterými spolužáky budu sdílet specializaci, tak jsem předmět po předmětu sledovala obsazení. Málem mě kleplo.

A už to létalo: "Co to dop**ele je?" "Co to k**va je?" atd. Můžu být sice ráda, že mi 'speciálku' otevřou, ale tohle? Vždyť tam jsou samí třídní blbci. Vím, že řeším totální volovinu, ale vždyť se s nima nikdo ve třídě nebaví a já už tuplem ne.
Do toho jsem se dozvěděla, že nejspíš další 3 - 5 lidí ze třídy odejde, takže nás tam zase bude míň. Vím, jejich věc, ale byli to zrovna ti, se kterými jsem se nejvíc bavila. Sakra. :-(
 

Bojím se neznámých a nových věcí.

29. června 2017 v 18:01 |  Téma týdne
Čeho se bojím? Neznámých, a pro mě nových věcí. Můžu něco pokazit, nebo naopak to zkusím a vyklube se z toho něco, co mě změní či to zlepší.
Jednou z těch neznámých věcí je pro mě např. přestup do vyššího ročníku na VŠ. Bude to horší nebo lepší? Udělám jej nebo ne? Jací budou učitele, budou v pohodě nebo spíš naopak? Je tisíc otázek, co se mi honí hlavou. Bojím se toho. Bojím se, co se během dalšího semestru stane. Najdu si nějaké kamarády? Nebo snad konečně objevím takového přítele, který ze mě nebude dělat blbce? Nebo snad se se mnou nebude radši nikdo bavit? Další otázky. Inu, nechám se překvapit.

Každý se něčeho bojí. Třeba i udělat první krok a bude mít pak hlavu otázek, jak to dopadne.

Dalším příkladem může být třeba i navazování nových vztahů. Líbí se mi, co mám udělat? Jak vypadám? Vždyť to bude trapas. Řekni něco vtipného. Řekni něco, nestyď se. A tak dále. Naskytne se šance, a člověk ji nevyužije, protože se bojí udělat ten první krok. Promarní ji. Já jsem jeden z těch případů, co těch šancí nevyužívá vůbec, protože se straním lidí. A nepotřebuju kamarády, kteří mě na každém kroku pomlouvají, když se chci s nima bavit tak mě radši ignorují, ponižují mě, napíšou jen tehdy, když něco potřebují nebo mě jen využívají. Lépe řečeno: Radši zůstanu sama, než mít kolem sebe bandu falešných přátel.

Bojím se prostě. Můžu třeba udělat nějakou blbost, které budu později litovat. Jen zřídka se stane, že z ní mám dobrý pocit.

Nikdy se nevzdávejte lidí, které máte rádi.

25. června 2017 v 15:30 |  Téma týdne
Pro každého existují věci, kterých se v životě nevzdávají. Pro mě taky. Ale nejsou to sny či jiné věci. Jsou to lidi, na kterých mi hodně záleží. K nim patří moje jediná kamarádka, kterou mám. Dokáže mě povzbudit, rozesmát a poradí mi, jenže se odstěhovala pryč a teď na mě nemá vůbec čas.

Jakožto jedinec s nulovými komunikačními schopnostmi nemám už nikoho jiného, a ani si žádné kamarády nenajdu, tak jak říkám, dotyčná je opravdu jediná, koho mám.
Před pár dny jsem se sice seznámila s jedním klukem, jenže i tak se sama divím, že se mi to podařilo, protože co se týče mých dorozumívacích schopností, tak je to vyloženě hrůza.
Dotyčný kluk mi sice nenahradí přítele, o kterého jsem přišla (navíc se bojím, že takového už nikdy nenajdu a skončím buď ve cvokárně nebo někde jinde), ale snad mi aspoň pomůže se dostat z toho dna, kam jsem spadla.

Po tom, co mě minulý přítel tak shodil, tak potřebuju někoho, kdo mi pomůže opět nabrat síly, protože to bohužel sama nedokážu. Proto bych ráda, kdybych našla ještě aspoň jednoho kamaráda, kterému bych mohla důvěřovat. A takového kamaráda bych se nikdy nevzdala. A kdyby se stalo, že by mi toho přítele nahradil, tak budu jenom ráda.

Před nějakou dobou mi ta samota ani nevadila. Ale teď ? Teď je to doslova peklo. Vy, co někoho máte, tak buďte rádi, že jej máte, važte si ho a NEVZDÁVEJTE SE JEJ, protože existují lidi, kteří by si přáli mít někoho takového, jenže to nemohou mít.
 


Co nového ?

22. června 2017 v 19:20
Jelikož je venku celkem hezky, tak jsem se před pár dny rozhodla s kamarádem stanovat. Vyšlo to krásně až na pár karambolů, ale stanovačka se povedla.

Do toho jsou u nás příšerná vedra, takže se radši ani neodvažuju chodit ven. A opalování mě těžce nebaví. Nejhorší ale je, že je teplo i v noci, tak ani nemůžu vůbec spát. Jestli to tak bude pokračovat, tak nevím, co budu dělat.

Navíc po tom nočním surfování na netu jsem na youtube objevila výborné metalové/rockové předělávky popových hitů. Do toho mi jeden kamarád pustil metalovou předělávku od Abba - Lay All Your Love On Me a děsně se mi to zalíbilo, tak si to teď pouštím pořád dokolečka. Taky znáte ten pocit, když objevíte nějakou boží písničku, že si ji louskáte pořád dokola, dokud se vám to nezprotiví? :D

Přikládám video z youtube. Enjoy ;-)

"Vylepšování image kovem."

2. června 2017 v 13:29 |  Vylepšováky
V minulém článku jsem se ve zkratce rozepsala o té jisté věci, kvůli které jsem začala znovu psát. Popravdě řečeno, zkoušela jsem to i před 3 lety, jenže mě to nějak nechytlo.

Samozřejmě se snažím na to nemyslet a přemýšlím, jak si udělat sama sobě radost. Poslední dobou se mi totiž nějak zalíbily piercingy. Jeden už mám od února - nechala jsem si propíchnout jazyk, a momentálně uvažuju nad dalším, jenže nevím kam s ním. Pusa vs. nos.. Nevím. Když mi to ten týpek dělal v tom studiu, tak nebolel ani vpich ani hojení (mám asi posunutý práh bolesti nebo co :-D). Takže se tak ani bolesti nebojím, nebo co jsem četla od jiných, tak prej to propichování nosu bolí jak prase. Nevím ale zase jak to je s jinými částmi obličeje, protože např. někdo řekne, že ho bolelo propichování obočí, někoho ne.
A proč vlastně jazyk? Prostě jsem chtěla vyzkoušet něco nového a zadruhé nikdo to nevidí (páč když si představím, že ho mám ve rtu, tak mi máti řekne, že vypadám jak dement apod. aneb typické matky :-D).

Nevím proč, ale rozhodně mi přijde příjemnější propichování jak tetování, nebo kov můžu kdykoliv sundat, ale tetování nesundám. Teda jo sundám, když si připlatím a udělají to laserem, což bolí ještě víc, než když vám to vytetují. I když to vypadá pěkně (hlavně na klucích :3), ale musí to být něco, co se jim fakt líbí. Protože těžko si někdo něco nechá vytetovat, po nějaké době si to třeba rozmyslí, nechce to tam, tak schválně půjde na odstranění "lejzrem" a vyfasuje za to bůhví kolik táců. (Zase, pokud se nerozhodne to nepředělat :-D.)

A co vy a piercingy? :-)

Čas běží, ale nedá se vrátit..

30. května 2017 v 16:34 |  Téma týdne
Minulý rok na vysoké škole jsem potkala jednoho strašně fajn člověka. Rozuměla jsem si s ním. Netrvalo to ani dva týdny a začali jsme být spolu. Tolik mě fascinoval, že jsme spolu byli doslova každý den několik hodin. Když jsme nemohli být spolu, tak jsme si přáli dobré ráno, dobrou noc, ale přesto jsme se vídali po zbytek dne.

Věnovala jsem mu každou volnou chvíli, kterou bych jinak využila sledováním filmů, koukáním do počítače, nicneděláním a dalším bezvýznamným věcem. Jenže on mi za ty volné chvíle stál. (Navíc mi kamarádka x krát vyčítala, že s ní nejsem na fcb, nebyla jsem tam prostě, protože jsem byla radši s dotyčným než abych neustále seděla u počítače a poslouchala její bláznivé kecy.)

Trvalo to několik měsíců, než jsem si uvědomila, že je to tak krásné, než aby to byla pravda. Tolik jsem tehdy chtěla zastavit nebo alespoň zpomalit čas. Jenže to, jak my víme, bohužel nejde.
Teď mi přijde, že to všechno uběhlo tak strašně rychle. Měla jsem naprosto všechno, co mi tolik let chybělo. Byla jsem šťastná. On byl všechno, co jsem kdy chtěla. A najednou moji devítiměsíční radost ze života vystřídala tupá rána nožem.

Byl konec.. Navždy si to budu pamatovat..

Všechny volné chvíle, které jsem věnovala tomu, koho jsem z celého srdce milovala (a stále miluju) bych vrátila zpátky.
Zastavila bych čas, kdyby to šlo. Dodnes se z toho nemůžu vzpamatovat. Mrzí mě to. A tak čekám.. stále čekám, kdy dotyčnému dojde, jak strašně moc mi ublížil. Přijde mi snad, že pro něj omluva, alespoň ta pitomá omluva, neexistuje.

A já blbá věřila, že to vydrží dlouho. Dlouho.

A teď? Volného času mám až sakra hodně a nevím jak s ním naložit. Nic mě nebaví. Cítím se ublížená a podvedená. Neustále vzpomínám na ty chvíle, kdy jsme se mazlili, byli spolu, tolik jsme toho prožili - bohužel je nevrátím.